8. Obraz českého národního života 40. - 50. let 19. století, satirická kritika soudobé společnosti světské i církevní v díle Karla Havlíčka Borovského

Období bachovského absolutismu

Padesátá léta jsou poznamenána neúspěšnou revolucí v roce 1848 v monarchii i v celé Evropě. V Habsburské monarchii byl nastolen bachovský absolutismus. Projevuje se omezením občanských svobod (zákaz shromažďovacího práva), zavedení přísného režimu se projevuje i utužením cenzury, která i v oblasti umění zamezuje šíření jiného názoru než oficiální politiky. Projevuje se to při národních snahách v monarchii. Představy o sebeurčení národů se dostávají pod tlak a postupně přestávají existovat. V Čechách je hodně lidí pronásledováno za politické postoje. Mezi nimi jsou i představitelé české literatury - Havlíček se dostává do vyhnanství, Sabina je vězněn, Tyl musí opustit Prahu. Mnoho lidí se musí uchýlit do ústraní, kde se věnují vědecké práci - Palacký, Šafařík. Politický systém je neudržitelný. Roku 1859 nastává pád bachovského absolutismu. A to z několika důvodů. Neúspěch monarchie v rakousko - italské válce. Monarchie prohrála, protože absolutistický feudální systém bránil vývoji Rakouska v oblasti hospodářství. Roku 1860 císař František Josef I. vydává tzv. Říjnový diplom. Tím je v Rakousku obnovena konstituce. Moc panovníka je omezena ústavou. Je zde přislíbeno, že českým zemím budou přiznána politická práva. Objevuje se naděje na rakousko-české vyrovnání. Pád bachovského absolutismu přispívá k rozvoji národního politického života. Začínají se formovat skupinky, ze kterých se vyvíjejí skutečné politické strany. U nás vzniká strana Staročechů - konzervativní strana, která se opírá o šlechtu (Palacký, Rieger). Mladočeši jsou buržoazní strana (K. Sladkovský, bratři Grégrové). Oživení národního života vede k tomu, že se začínají pořádat kulturní akce, plesy. Tehdy se vytvoří tzv. tábory lidu, pořádají vlastenecké výlety, hlavně na Říp. Naděje končí na sklonku 60. let. R. 1867 je stav v monarchii vyřešen dualismem. Monarchie je rozdělena na Předlitavsko a Zalitavsko, Čechy patří pod Předlitavsko. Do Zalitavska patří Uhry, Slovensko. Nedojde k rakousko-českému vyrovnání. To přináší útlum a skepsi.

BOŽENA NĚMCOVÁ

(1820 - 1862)

Narodila se ve Vídni. Její původní jméno je Božena Panklová. Její otec sloužil u kněžny, která měla panství u České Skalice. Tam se také celá rodina přestěhovala do Ratibořic. V sedmnácti letech se provdala za Josefa Němce. Byl to vlastenec, a to mu činilo problémy při výkonu povolání. Byl často překládán z místa na místo - Domažlice, Liberec, Uhry). Božena Němcová ho opustila a s dětmi žila v Praze a v Litomyšli. Díky cestování se věnuje sběru lidové slovesnosti, všímá si místních zvyků, tradic. Tento zájem o lidovou tvorbu se projevuje v její tvorbě, využívá těchto vědomostí.

Babička

pokus o román, z r. 1855

dílo však zůstává v rovině povídky. Ústřední postavou je sama autorka v podobě Barunky. Němcová chtěla v tomto díle zachytit způsob života, zvyky z míst okolo České Skalice, z prostředí, kde vyrůstala. Celé dílo je rozděleno na čtyři roční období. Využívá i vlastních vzpomínek, které podává v zidealizované podobě. Všímá si vztahu mezi poddanými a majiteli panství, který také líčí zidealizovaně, například kněžna má pochopení pro své poddané a pokud dojde k nějakým nespravedlnostem, snaží se je odstranit, babička vycházející jen z lidových moudrostí, radí kněžně, která je vzdělaná.

Autorka vychází z lidového jazyka, snaží se sblížit jazyk umělecký a lidový.

Pohorská vesnice

dílo z r. 1856

Povídka, která je zaobírá otázkou česko-slovenské vzájemnosti. Toto je dáno výběrem postav, do díla se promítá ideál sociální spravedlnosti, vzdělání.

V zámku a v podzámčí

Z r. 1856. Šlechta není líčena v ideální podobě. Celý příběh je založen na kontrastu. Zatímco na zámku si lidé žijí rozmařilým životem, v podzámčí je bída, v kraji řádí cholera. Majitelka není urozeného původu, titul si získala. Její neurozenost se promítá i celým dějem. Má strach z toho, že by mohla onemocnět. Proto vykáže chudou, nemocnou vdovu ze zámku, chová se tvrdě k poddaným. Nakonec i ona onemocní cholerou. Během pobytu v nemocnici se s ní stane velká změna. A to díky přemítání o svém dosavadním způsobu života. Z rozmařilé paní se stává lidumilný člověk. Ve městě založí opatrovnu pro malé děti, nemocnici. Urozená paní si přestala hrát nesmyslně na panstvo a teprve potom měla radost ze života.

Chýše pod horami

Celý příběh je situován na Slovensko. Chýší se rozumí zemědělský statek, usedlost. Vyskytuje se zde konflikt zla a dobra, myšlenka slovanské vzájemnosti. Dobro nakonec zvítězí.

Chudí lidé

Spisovatelka kdysi bydlela v Podkrkonoší. Tam se setkala s mnohými lidmi a líčí jejich povahu. Říkala, že na světě je víc dobrých lidí než zlých. Dobré lidí je možné najít jak mezi chudými, tak i mezi bohatšími. Němcová bydlela u kupce, který patřil mezi dobré lidi. Seznámila se i s Jakubem Halinou, prostým chudým a sympatickým mužem. Ten se staral o svou nemocnou sestru, pomáhal dětem, starým lidem, nemocným bez nároku na odměnu. Většina obyvatel městečka ho měla za blázna a málokdo věděl, jaký je tento člověk skromný a šlechetný.

Dobrý člověk

Hlavní postavou je forman Hájek. Vozil zboží z Čech do Vídně. Často s sebou vozil i dívky z okolí, která jela do Vídně do služby. Jednou vezl i Madlenku, která utekla z domova, protože ji nutili do sňatku s mlynářem, kterého neměla ráda. Pracuje ve Vídni, není spokojená. Mlynář přijede do Vídně najít Madlenku, překvapí ji samotnou doma, přepadne ji. Zachrání ji forman Hájek, mlynář zahanben uteče. Forman se přizná k lásce, kterou v něm Madlenka vzbudila, za krátký čas mají svatbu.

 

 

Pan učitel

Z r. 1859. V tomto díle se vrací Němcová do svého dětství. V ideální podobě líčí tamního učitele. Učitel vypravuje o životě obyvatel v Čechách i v zahraničí, učí děti hrát na nástroje, bere je do přírody, pracuje s nimi na zahradě. Němcová zde nepřímo líčí období své školní docházky ve Chvalkovicích

Karla

Pojí se k oblasti Chodska. Líčí příběh ženy, která zažije válku, pozná utrpení. Po válce, kde ztratila muže, se vrací domů i s malým děťátkem. To vyrůstá s dětmi Hanou a Petříkem. Děti vyrostou. Na masopust se Karla převleče za vojáka a v tomto obleku se líbí Haně. Ta jí to také cestou ze zábavy řekne. Druhý den již není Karla ve vsi. Teprve teď se ve vsi dovídají pravdu o Karle, že to je ve skutečnosti chlapec, ale Markytka, její matka, ze strachu, že by musel její syn na vojnu, radši ho oblékala do dívčích šatů a vydávala ho za děvče. Karel odejde do Prahy, přihlásí se na vojnu. Po čase se vrací domů, vezme si Hanu za ženu a stane se sedlákem.

Divá Bára

Obecnímu pastýři Bártovi zemřela žena. Za její dítě prý jí polednice podložila jiné dítě, proto říkali dítěti divá Bára. Byla nebojácná, smělá a silná, nebála se strašidel. Tyto vlastnosti získala z přírody, vyrůstala pod širým nebem u stáda, které pásl její otec. Lidé ji neměli rádi, srdce měla dobré. Její kamarádkou byla farářova neteř Elška. Matka vybrala Elšce ženicha. Byl jím obstarožní správce, jenž docházel na faru na návštěvu. Bára si umínila, že Elšku zbaví nemilého nápadníka. Když se jednou vracel v noci z fary domů, vystoupilo proti němu z lesa strašidlo a hrozilo mu smrtí, nepřestane-li chodit na faru na námluvy. Správce omdlel, kostelník, který šel s ním, strachy utekl. Když přišel s lidmi ze vsi, aby chytili strašidlo, to jim uniklo. Našli po něm jen plachetku a sukni. Podle toho poznali, že strašidlem byla Bára. Za trest měla strávit noc v umrlčí komoře. Bára se nebála. Časně ráno šel okolo myslivec, kterému se Bára už dávno líbila, vešel do márnice a požádal Báru, aby byla jeho ženou. Elška si mohla nakonec vzít ženicha, kterého chtěla.

KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ

(1821 - 1856)

Narodil se v Borové u Přibyslavi. Rodiče se přestěhovali do Německého Brodu, nyní Havlíčkova. Tam vystudoval gymnázium, a potom se rozhodl pro studium filosofie, ale po roce byl ze studia vyloučen. Po vyloučení zůstává v Praze, chce dál studovat. Přijímá místo vychovatele v Rusku. S cestou tam je původně spjato slovanské nadšení. Po roce se vrací zpátky do Prahy. Před cestou do Ruska uzavírá smlouvu s novinami, že bude zasílat reportáže. Po prvních článcích velmi optimistického vyznění přechází k velmi tvrdé kritice, a proto jeho příspěvky již nejsou ani vydávány. Po návratu řídí vydávání pražských novin. V době revoluce v r. 1848 se Borovský zapojuje do politické činnosti, je zvolen i jako poslanec říšského sněmu, snaží se spolu s ostatními českými politiky prosadit změnu monarchie v konstituční.

V tomto roce zakládá své vlastní noviny - deník Národní noviny. Ty jsou vydávány do roku 1850, kdy jsou z úřední moci zastaveny. Přestěhoval se do Kutné Hory, kde vydává podobný časopis Slovan. Díky článku v časopise se dostává do sporu se státní mocí a sám se rozhodne zastavit vydávání novin. Několikrát se dostává před soud, ale všechny spory končí v jeho prospěch. V prosince r. 1851 byl zatčen v Německém Brodě a deportován do Brixenu v Tyrolských Alpách. Může se zde svobodně pohybovat a psát, ale nesmí místo opustit. Za čas se k němu přestěhuje i jeho rodina. Obrací se na vídeňskou vládu a po čtyřech letech je omilostněn a je mu umožněn návrat do Čech. Vrací se s podlomeným zdravím, umírá na tuberkulózu. Většina jeho děl vznikla za pobytu v Brixenu. Obsahují různé postřehy a výklady vztahující se k náboženství a politice.

Křest sv. Vladimíra

Kritizuje zneužívání náboženství pro cíle absolutistické moci. Děj příběhu se vrací do ruské historie, převzat z Nestorovy kroniky. Váže se k události, kdy car Vladimír začal prosazovat křesťanství v Rusku. Car Vladimír podle básně pošle pohanskému bohu Perunovi svého služebníka se vzkazem, aby hřměl na oslavu jeho svátku místo kanonády. Perun odmítne, car ho uvězní. Perun je souzen, měl by být oběšen, ale protože jde o boha, je mu trest změněn - je vláčen spřežením koní po ulicích města a potom je utopen v Dněstru. Lidé tím ztratili boha, nemají se čeho bát, začínají hřešit. Přijímají křesťanství jako nové náboženství. Slouží jako nástroj k udržení moci.

Tyrolské elegie

Dílo se zaobírá Havlíčkovou deportací do Brixenu. Je zde vylíčeno jeho zatčení, které probíhá v noci. Potom je líčena cesta až do Brixenu. Při těchto situacích se autor vyslovuje k politickým poměrům v tehdejší monarchii, kritizuje absolutismus a bachovský policejní systém. Všechno je líčeno s humorem a ironií, někde se objevují i dvojsmyslné narážky.

Toto dílo vychází až v sedmdesátých letech, po autorově smrti.

Král Lávra

Námětem je staroirská pohádka o ušatém králi. Základ však pochází již z řecké mytologie. Havlíček zachovává děj v daleké zemi, ale spojuje ho s domácím prostředím. V básni nechává vystupovat české muzikanty, kteří v cizí zemi hrají na královské slavnosti. Pohádka vypráví o králi, který, když se jednou za rok nechá oholit a ostříhat, nechá holiče za tuto službu popravit. Každý rok mezi holiči probíhá losování. Los padne na Kukulína, mladého muže, který žije se svojí matkou, vdovou. Jeho otec zahynul v královských službách. Kukulín panovníka oholí a ostříhá a přitom zjistí, že král skrývá oslí uši. Poté je vydán katu, ale jeho matka krále uprosí, král rozsudek zruší a Kukulína udělá dvorním holičem pod slibem, že udrží tajemství. Kukulín je šťastný, ale po čase ho začne trápit tajemství, které nesmí prozradit. Jde a pošeptá ho do vykotlané vrby. Přicházejí muzikanti a jeden ztratí kolíček od basy. Uřízne si proto nový z vrby, do které Kukulín pošeptal tajemství. Na bále basa sama začne hrát o tom, že král Lávra má oslí uši. Nakonec je z dlouhých uší udělána přednost, znak královského majestátu. Je zde ukázáno, že ze záporných vlastností se mnohdy dělají přednosti. Nezáleží na tom, jak panovník vypadá, ale na tom, jaký má vztah k poddaným.

 

 

Obrazy z Rus

Vydání jeho reportáží z Ruska.

Borovský je také významným překladatelem - ruská literatura (Gogol), francouzská literatura (Voltaire).

Píše i tzv. epigramy - krátké básně, v úvodu je naznačena situace a v závěru je satirické poučení.

Věnuje epigramy kritice poměrů v Rakousku, další okruh je věnován církvi, vlasti - venkovský život.


zpět na seznam otázek