1. Starověké základy slovesné kultury a vzdělanosti

1. BIBLE

Starý zákon

Starý zákon je první částí Bible. Svůj původ má v 1. tisíciletí př. n. l. v Hebrejské literatuře. Nositelem tradic obsažených ve Starém zákoně byla především židovská náboženská obec, která texty v tomto zákoně kanonizovala (kánon = pravidlo) = dala jí ustálenou podobu, která slouží jako pravidlo křesťanského života. Texty z této bible byly s drobnými úpravami převzaty v podobě starého zákona do křesťanského náboženství.

Hebrejská bible má 3 základní oddíly:

1. TÓRA - nejstarší část knihy Mojžíšovy, obsahuje nejstarší události od stvoření světa až po stavbu Babylonské věže a zmatení jazyků, tedy do vzniků národů.

2. SOUBOR PROROKŮ - je mladší, obsahuje vyprávění z dějin židovského národa, především výroky a skutky proroků (Izachiáš, Jeremiáš, Ezechiel, Dvanáct proroků)

3. SVATÉ SPISY - je nejmladší, obsahuje Žalmy = zpívané texty, ponížené prosby k bohu, dále knihy Jób, Přísloví, Pět svitků (rozsáhlá báseň - 1. Píseň písní, 2. Rúf, 3. Kazatel, 4. Jeremiášův pláč, 5. Ester)

Starý zákon začíná stvořením světa a člověka. První lidé byli Adam a Eva. Dopustili se hříchu, jsou vyhnání z Ráje, ztratí nesmrtelnost a jsou potrestáni tím, že musí pracovat, jsou stíháni nemocemi, bídou. Už v době života dětí Adama a Evy svět poznává zločin. Tehdy Kain (zemědělec) a Ábel (pastevec) měli obětovat bohu. Ábel obětoval to nejlepší, ale Kain to nejhorší. Kain pak závidí Ábelovi přízeň Boha a ze závisti ho zabije. Od té doby je zločin nedílnou součástí lidského života. V dalších pokoleních po Kainovi a Ábelovi se stupňují hříchy lidí a Bůh se rozhodne lidstvo potrestat. A to tím, že sešle na Zemi potopu. Ze všech lidí se zachrání jeden čestný muž Noe a jeho žena, rodina. Bůh tohoto muže předem varuje. Přikáže mu, aby postavil plavidlo - Archu a na tuto Archu vzal po páru od všech živočichů. Všechno je jinak zničeno a lidstvo začíná od počátku. Lidé jsou ale nepoučitelní a ve své pýše se snaží dosáhnout výšin nebeských, a proto začnou stavět ve městě Babylón věž, která by měla dosáhnout až do nebe. Tehdy se Bůh rozhněvá, stavbu poboří a zmate lidem jazyky, to znamená, že vzniknou různé řeči, lidé se nemohou dorozumět, a tak přestanou ve stavbě věže. Rozejdou se do světa, tak vznikají národy.

Se vznikem národů se Starý zákon začíná věnovat židům a sleduje historii tohoto národa. Bůh dá najevo židům, že jsou jeho národem vyvoleným a to díky tomu, že muž Abrahám z lásky k Bohu neváhá obětovat i svého syna Izáka. Bůh tomu ale zabrání. Dále pomáhá židovskému národu. Vyvede židy z egyptského zajetí a tehdy se do čela židů postaví Mojžíš - Bůh řídí jeho činy, ale také s nimi uzavře úmluvu a sešle lidem zásady náboženského a morálního charakteru -

DESATERO:

1. V jednoho boha věřiti budeš, neučiníš sobě sochy ani obrazu, kterému by ses klaněl

2. Nevezmeš jména božího nadarmo

3. Pomni, abys dny sváteční světil

4. Cti otce svého a matku svou, abys dlouho byl živ a zdráv a dobře ti bylo na této zemi

5. Nezabiješ

6. Nezesmilníš

7. Nepokradeš

8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému

9. Nepožádáš manželky bližního svého

10. Aniž požádáš statku jeho

Nový zákon

Nový zákon je druhou částí Bible. Vzniká v 1. - 2. století n. l. . Navazuje na Starý Zákon tím, že již ve Starém zákoně je zvěstováno narození Spasitele, který obětuje svůj život pro spásu lidstva, tímto spasitelem je Ježíš Kristus. Ten se narodil v Betlémě, jeho matkou byla Panna Marie, do které sestoupil Duch Svatý, pěstounem byl Josef. Toto se stalo za vlády židovského Heroda v době 1. soupisu obyvatel. Marie s Josefem se vypravili do Betléma - místa svého rodiště, aby mohl zápis být proveden. Zde na Marii přišla ona těžká hodinka, a když nenalezla příhodnějšího místa, uchýlila se do chléva, kde dítě porodila. Narození Ježíšovo bylo podle předpovědí zvěstováno kometou a tato kometa přivádí do Betléma celou řadu lidí, aby se tzv. Novému židovskému králi poklonili. Mezi nimi přicházejí i 3 mudrcové z Východu. Cestou do Betléma se zastavili u krále Hérodota a ten jim dal za úkol, aby ověřili pravdivost této zprávy o zázračném dítěti. Tito 3 králové přinesli Ježíšovi dary, poklonili se jeho velikosti a již se úmyslně k Hérodotovi nevrátili. Hérodotos znal proroctví o zrození spasitele a cítil se ohrožen ve svém postavení, a proto přikázal svým vojákům, aby vtrhli do Betléma a zabili každého chlapce do věku 2 let. Ještě před tím, než tento rozkaz splnili, zjevil se Josefovi předchozí noci anděl a přikázal: " vezmi ženu a dítě a uprchněte do Egypta." Josef příkazu uposlechl a tak Ježíše nezavraždili. Josef s Ježíšem a Marií pobývali v Egyptě až do smrti krále Hérodota, tehdy se znovu Josefovi zjevil anděl a dal mu příkaz, aby se vrátil domů, neboť ti, kteří usilovali o Ježíšův život již nejsou mezi živými. Již v době pobytu v Egyptě je Ježíšův život spojen s celou řadou zázraků. Tyto zázraky provází i další Ježíšův život. Když Ježíš dospěl, shromáždil okolo sebe učedníky - apoštoly a s nimi šířil pravou víru. Díky svému učení se dostává do rozporu s židovskými představiteli církve (farizeji) a ti se snaží Ježíše odstranit. Ježíš se díky zradě Jidáše Iškariotského dostane do rukou kněží. Ti přivádí Ježíše před tehdejšího římského správce Piláta Pontského, aby jej odsoudil jako člověka, který bouří lid a tím ohrožuje zájmy Říma. Pilát neshledá Ježíše vinným, ale přesto na naléhání vydá Ježíše do rukou židům a ti rozhodnou o jeho smrti. Ježíš je ukřižován, před tím je tupen a zesměšňován. Třetího dne po ukřižování povstane z mrtvých a než vstoupí do nebe ke svému otci, Bohu, zjeví se svým učedníkům a dalším lidem. Pověří apoštola Petra správou svého úřadu na zemi - hlásáním víry v Boha a Mesiáše (dá mu klíč od nebeské brány). Ježíš svým životem a smrtí naplní proroctví o tom, že přijde na zemi Mesiáš - spasitel, který svou smrtí vykoupí hříchy lidstva a tak otevře lidstvu cestu ke spáse.

Tento příběh je vyprávěn v tzv. evangeliích = dobrá zpráva o životě Ježíše Krista. Nový zákon obsahuje

4 evangelia: podle Matouše, Marka (nejstarší), Lukáše a Jana.

Vedle čtyř evangelií, které tvoří základ Nového zákona jsou další částí skutky apoštolů, listy - dopisy určené k šíření víry, vidění sv. Jana = zjevení Janovo = apokalypsa. V této apokalypse je obsažena představa o konci světa, o posledním soudu, o době, kdy se znovu vrátí království boží na zem.

Kromě těchto čtyř evangelií existují ještě další, ale ta nebyla uznána za pravá a nestala se součástí Nového zákona.

2. ŘECKÁ LITERATURA

Řecká lit. se člení na 2 období - klasické a helénistické (4. - 1. stol. př. K.). Klasické se dále dělí na předatické a atické (7. - 6. stol. př. K.).

A. Řecká lyrika

Probíhá boj mezi aristokratickým modelem a řeckou demokracií. Umělci mají potřebu tyto fakta zachytit a vyjádřit k nim své stanovisko - vzniká lyrika.

Je to útvar kratší než epos, tím pádem může zachycovat nálady a pocity.

Dělí se na elegii a jambickou poezii.

Elegie - byla založena na střídání 5ti a 6tiverší. Elegie válečná, milostná, nebo politická.

Jambická poezie - střídá nepřízvučné a přízvučné slabiky. Původně měla směšný obsah, později ale

obsahově podléhá elegii.

SOLÓN

Významný aténský státník. Psal politické elegie, ve kterých vyjadřoval své myšlenky. Vynáší hodnoty demokracii jednoty občanů a varuje před spory.

SAPFÓ

Soustřeďovala okolo sebe kruh mladých dívek, které jako ona uznávaly aristokracii. Její básně byly prosté zachycující lásku. Byly natolik uznávány, že se o Sapfó mluvilo jako o desáté múze. V pozdější době ale měly řadu odpůrců a v 11. stol. byly zničeny.

ANAKREÓN

Většinu svého života strávil při dvorech panovníků. Byl uznávaným autorem, proto vedl pohodlný život. Jeho poezie je oslavou tohoto života. Oslavou vína a lásky. Velmi časté líčení milostných neúspěchů. Jeho poezie byla často napodobována - např. v 18. stol. n. l.

B. Řecké drama

S vytvořením demokratického systému je vytvořena potřeba promlouvat k co nejširšímu občanskému kolektivu a tuto potřebu plní vznikající a rozvíjející se drama. Má za úkol připomínat hodnoty na kterých je společnost založena a předváděným dějem je zdůrazňovat, aby se divák s nimi ztotožnil. Záměr stanovit vzor.Dva typy her:

Tragédie - je považována za dokonalejší útvar, za vyšší umění. Přináší vysoké mravní hodnoty, které jsou průběhem děje ohrožovány, nebo zničeny smrtí hrdiny. Zpočátku byla založena na sborovém přednesu textu a v souladu se svým původem

spojovala hudbu, zpěv a tanec. Mluveného slova bylo zpočátku užíváno pouze v dialogu, ale pro ten nebyly podmínky. Později se rozšiřuje počet herců - dialog je možný. Herci hráli v maskách - pozůstatek náboženského obřadu. Divadlo se hrálo jen při významných příležitostech. Náměty tragédií čerpány z oblasti mýtu .

Komedie - považována za nižší útvar, jejím cílem je pobavit diváka.

HOMÉR

- ILIAS A ODYSSEA

Obě tyto skladby zobrazují svět, v němž žijí bohové v úzkém styku s lidmi a zasahují do jejich osudů. Bohové jsou zlidštěni, mají své nedostatky, vášně a slabosti. U Homéra není ještě nepřekročitelná hranice mezi člověkem a bohem jako později v křesťanství. Vztahy mezi lidmi jsou bezprostřední. Král je svým spolubojovníkům spíše druhem než velitelem.

Ilias

Rozsáhlá epická báseň líčící Trojskou válku ve 24 zpěvech /obsah/. V básni jsou užívány tzv. epitety - složité básnické přívlastky. Děj příběhu je často narušován líčením vedlejších epizod, které buď líčí krutosti války, nebo přinášejí informace o hlavních postavách. Je odrazem skutečných událostí. Vypráví o boji Řeků proti maloasijskému městu Tróji. Nelíčí však průběh celého válečného střetnutí, ale omezuje se jen na závěr boje.

Odyssea

Navazuje na události vylíčené v Iliadě. Vypravuje o bloudění jednoho z účastníků trojské války - ithackého krále Odyssea. Ten bloudil mnoho let pro moři než doplul na rodný ostrov. Zažil mnohá dobrodružství. Během cesty postupně přišel o celé své mužstvo. Nakonec se přece jen dostane na rodnou Ithaku.

AISCHYLOS

Významný řecký dramatik, byl přímým účastníkem řecko-perských válek. Dochovalo se 7 her.

Peršané - hra zachycující události řecko-perské války, líčeno vítězství Řeků v bitvě u Salamíny. Myšlenka, že události nevycházejí z vůle lidí, je to důsledek zásahu bohů.

Další hry: Upoutaný Prométheus, Sedm proti Thébám, Orestea. Projevuje se zde autorova sympatie k demokracii.

SOFOKLES

Ve svých dílech staví proti sobě ustálenou tradici a lidskou individualitu. V jeho době dochází ke střetu dvou směrů, první - zdůraznění kolektivu, a druhý - zdůraznění postavení jedince a jeho práva jednat rozhodovat se na základě vlastní úvahy.

Sofistika - zdůrazňuje nezávislost občana na státu kolektivu.

Hry: Král Oidipus, Antigona, Elektra.

Král Oidipus

Konflikt založen na víře v nezměnitelný osud a snaze hrdiny osudu se vyhnout. Přitom ale každý jeho čin vede k naplnění tohoto osudu. Děj hry je založen na mýtu, vyprávějícím příběh Oidipa /vyprávět - viz "Řecké báje a pověsti"/

EURIPIDES

Byl Sofoklovým současníkem. Zdůrazňuje individualitu a právo člověka na vlastní názor a kriticky se vyjadřuje o uctívání tradic - i náboženských. Stojí stranou dění, aby mohl dosáhnout nadhledu. Zavádí do dramatu řadu nových prvků. Hrdinové jsou výraznými individualitami - postavy zlidšťují, už to nejsou polobozi. Pozornost zaměřuje na psychologii postav - tím se mění celý konflikt, děj se přesouvá do nitra postavy. Postavy jsou věrohodnější. Ve své době nebyl uznávaný, jeho díla byla odmítána. Zachovalo se 18 her. Euripides musel odejít z Athén a konec svého života strávil u dvora makedonského krále, kde i zemřel.

Médea

Hra vycházející z mýtu o Argonautech. V Řecku se na Médeu pohlíželo jako na postavu, ale Euripides ji ukazuje jako ženu poníženou a pronásledovanou osudem. To vzbuzuje v Aténách nevoli.

Prosebnice

Hra z období peloponéské války. Euripides nesouhlasí s válkami a zabíjením, velebí mír.

C. Řečnictví

Spjato s rozvojem athénské demokracie.Umět správně formulovat myšlenky a podat je posluchačům bylo nezbytné pro politiky i pro řadové občany.

Řečnictví: - politické

- soudní

- oslavné - při významných příležitostech

Sofisté - kladou v řečnictví důraz na přesvědčivost argumentace a na formální stránku projevu. Tvrdí, že

pravda je relativní, nejde o prosazování názorů. Nepravdy jsou formulovány tak, aby se pravdami

stávaly.

V důsledku působení sofistů se znalost řečnictví stává nedílnou součástí vzdělání. Jsou zaznamenávány zdařilé řečnické projevy - vzor k napodobování.

ISOKRATÉS

Zabýval se řečnictvím, ale jako řečník nevystupoval. Skládal řeči pro své zákazníky. Založil řečnickou školu. Své politické názory sepisoval ve formě řečnického projevu. Měly být návodem k překonání politické a sociální krize v Řecku. Svými názory připravuje nástup makedonské monarchie v Řecku.

Filippos - spis věnovaný Filipu Makedonskému.

DÉMOSTHENES

Sepisoval řeči pro zákazníky a veškerou pozornost věnoval politickému životu. Zdůrazňoval nezávislost Athén a vystupoval proti Filipu Makedonskému.

Soubor projevů

Řeči proti Filipovi (Filipiky) - tři vlastenecky zaměřené projevy, ve kterých staví autor ideály Athén proti systému makedonskému.

Označení filipika se užívá jako označení řečnického projevu s útočným charakterem, zaměřenému proti jedinci nebo skupině.

Forma řečnického projevu se uplatňuje i mimo řečnictví, např. ve filosofii.

D. Období helenistické

Od konce 4. stol. do konce 1. stol. př. n. l.

Vítězstvím Makedonie se mění vnitřní uspořádání Řecka. Je potlačena samostatnost městských států a centrum moci i kultury se přesouvá ke královskému dvoru. Řekové vytvářejí privilegované vrstvy. Mají v rukou vojenskou i politickou moc. Dochází ke změně v kulturní oblasti - řecká kultura se střetává s vyspělými kulturami středního východu ( mezopotamskou, perskou, indickou a egyptskou) a je jimi výrazně ovlivňována.

Literatura ztrácí dosavadní demokratický charakter. Není už určena nejširším vrstvám, pozornost se obrací k vyšším spol. vrstvám, pro které je příznačná vzdělanost. Nabývá knižního charakteru. Nevychází z domácích tradic a má všeobecnou platnost. Změna spisovného jazyka - athénské nářečí (oficiální jazyk řeckého světa). Změny námětů v lit. Politická tematika se objevuje jen jako oslava panovníka - autor si nedovolí kritizovat. Nadále se zpracovávají náměty mýtické, ale v popředí stojí psychologie postavy. Mýtus už nemá za úkol vyjadřovat obecné pravdy, stává se spíše záležitostí zábavnou - pozornost je často věnována lásce. Důraz na formu díla (dílo po vnější stránce dokonalé, aniž by záleželo na obsahu.)

Nová komedie - nekritizují se společenské poměry. Je zobrazováno rodinné prostředí, náměty jsou ze všedního života. Hry v sobě mají komické situace a šťastně končí. Oblíbeným námětem je láska, záměna osob na základě podobnosti, šťastné setkání dvou lidí.

Epická poezie - opouští rozsáhlý epos. Do popředí se dostává drobná epická poezie zdůrazňující detail. Zobrazuje kratší časový úsek.

Ve 2. stol. se v oblasti Středomoří začíná projevovat vliv římské říše. Řada řeckých území je obsazována Římany - připojení Řecka k římské říši. Krize řeckého světa se odráží v literatuře - autoři se vrací ke starším vzorům - náměty vztahující se k slavné minulosti.

Řecký román - zábavné, dobrodružné vypravování. Motiv lásky, šťastného shledání, příběh je ale vyprávěn vážnějším způsobem - nezdůrazňuje komickou stránku.

3. ŘÍMSKÁ LITERATURA

Nevychází z domácích tradic a přejímá hodně z lit. řecké.

A. Období archaické

V tomto období se rozvíjí především básnictví a vrcholu dosahuje římské drama - tragédie i komedie. Římská próza byla vysoce ceněna , protože byla spojována se životem spol., podobně jako řečnictví. Dějepisectví oslavovalo úspěchy Římanů a systém moci. Vycházelo z řeckých vzorů, a to i po stránce obsahu. Přejímána řada informací.

GAIUS JULIUS CAESAR

Patřil k významným politikům římského světa. autor historické literatury.

Zápisky o válce galské

Líčí činy své a svých bojovníků ve válce proti Galům, výpravy proti Germáncům a do Británie. Mají 7 dílů - každý díl líčí jeden z roků těchto válek. Jsou zde zprávy o společenském uspořádání galských a germánských kmenů, údaje o panovnících a bitvách.

B. Zlatý věk římské prózy

Rozvíjí se hlavně próza, řečnictví, rozvoj poezie.

MARCUS TULLIUS CICERO

Zúčastňuje se pol. života, má významné postavení. Byl římským konzulem. Za vlády Caesara se uchyluje do ústraní a do pol. se vrací až po jeho zavraždění. Za své názory byl pronásledován a popraven. Stal se vzorem pro řadu římských řečníků a ovlivňuje i dnešní moderní řečnictví. V době renesance se jeho dílo stává vzorem pro evropské literatury a je chápáno jako nedostižný vzor. Jeho projevů se zachovalo 58 , i když je jich známo kolem 150.

C. Klasické období římské poezie

Římští autoři zpočátku napodobují řecké vzory, hlavně poezii helénismu. Jak po stránce obsahové, tak formální. Přejímání dějových námětů. Časté náměty mýtické - oslava hrdinství.

Největší rozvoj - Octavius Augustus - panovník. Dal podnět k vytvoření básnické skupiny, která by jeho politiku prosazovala.

Poezie této doby obsahuje: ? snahu o upevnění občanského kolektivu

? upevnění rodiny

? úsilí o obnovení starořímských ctností (čestnost, statečnost atd.)

? obnovení starých římských kultů a náb. tradic

? snaha o obnovení postavení rolníků

VERGILIUS

Vychází z důkladné znalosti řecké helénistické poezie a navazuje na tradici mladořímské školy.

Zpěvy pastýřské

Soubor deseti básní - eklog. Opěvují pastýřský život, mají idylický charakter. Autor vychází z líčení života řeckých pastýřů.

Objevuje se zde předpověď příchodu mesiáši, který bude božím synem a vrátí svět k období zlatého věku.

Zpěvy rolnické

Augustovy názory na posílení rolnického stavu.

 

 

Aeneas

Nápodoba homérských eposů. Hlavní hrdina - Aeneis je jedním z obránců Tróje. Po jejím dobytí se skupinou věrných vydává hledat novou vlast - dostává se do Itálie. Zde položí základy římské moci. Báseň je oslavou císaře Augusta a propagací jeho politiky. Augustus je líčen jako vyvolený Aeneův nástupce.Před smrtí chtěl Vergilius tuto báseň zničit - zásahem Augusta se tak nestalo.

Jeho dílo se stává vzorem pro práci pozdějších římských autorů, ohlas i v době renesance a klasicismu.

OVIDIUS

Absolvoval vzdělání v řečnické škole. Byl úspěšný a oslavovaný, než byl poslán císařem do vyhnanství.

Psal milostnou poezii - v Římě velmi oblíbený útvar.

Básnická sbírka Lásky

Sborník milostných elegií, kde opěvuje vysněný ideál lásky - dívku jménem Korina.

Listy milostné

Soubor milostných listů, které píší mýtické hrdinky svým milencům (Penelopa Odysseovi).

Proměny

Motiv proměny hraje důležitou roli. Příběhy se vztahují k době, kdy vznikl svět. Mýtus o Caesarovi a o tom, jak se jeho duše proměnila v kometu. Příběh o Daidalovi a Ikarovi, o Dafné a Apollónovi, o sochaři Pychinalionovi atd.

Žalozpěvy

Soubor elegií z doby Ovidiova vyhnanství. Autor vyjadřuje stesk po Římu, manželce a přátelích. Podle charakteru těchto elegií se vytváří náplň elegií pozdějších (vyjadřují smutek, ztrátu něčeho).

D. Stříbrné období římské literatury

Začíná se projevovat pesimismus - nahrazuje předchozí víru v sílu Říma a Itálie. Pokračuje společenský mravní úpadek, kterému se snažil čelit císař Augustus. římská próza se snaží o vytvoření nového slohu, který by odpovídal měnícím se podmínkám. Do této prózy i poezie se prosazují prvky řečnictví. Nejde o původnost, ale o co největší dokonalost zpracování tématu.

SENECA

Byl vychovatelem římského císaře Nera. V době jeho vlády patří k nejbohatším a nejuznávanějším mužům Říma. Zapojí se do spiknutí proti císaři, které je odhaleno - končí život sebevraždou.

Listy Luciliovi

Soubor smyšlených dopisů, v nichž autor dává svému příteli ponaučení o praktické životní filosofii. Sám sebe představuje jako člověka chybujícího, který pracuje na svém sebezdokonalení a udílené Luciliovu mají uchránit přítele před podobnými omyly.

Napsal 9 tragédií, které vycházely z mytologie. Mýty upravuje v duchu své doby a do popředí staví hlavně citovou stránku hrdinů. Stávají se tak skutečnými bytostmi, ne jen polobohy. Odráží se zde i atmosféra vlády římských císařů v době 1. stol. Obraz krvežíznivých tyranů a zároveň obraz hrdinů s určitými rysy mučednictví. - pro své přesvědčení a názor snáší rány osudu i příkoří.

E. Období úpadku

Řím ztrácí své výsadní postavení a je předstihován svými provinciemi - tam se přenáší i kulturní, politický a hospodářský život. Literatura je nápodobou předchozích vzorů, nedokonalá. Od 2. stol. vzniká křesťanská latinská literatura, která nabývá stále většího významu a vytlačuje římskou literaturu. Křesťanství se stává národním náboženstvím - nové období kultury.

 


zpět na seznam otázek